Co kdyby byli všichni OSVČ?

Publikováno: 31.07.2025

V posledních týdnech si celkem intenzivně pokládám otázky, které si čas od času klade asi každý z nás.
Kam se dál posunout? Jakou práci vlastně hledám? A hlavně – jakou formu spolupráce vůbec chci?
Zvažuju, jestli zůstat i nadále, v nějakém novém působišti, v klasickém zaměstnaneckém poměru, nebo znovu po letech zkusit variantu OSVČ.

Nemám předsudky, ale ani nijak neadoruji ani jednu z těch cest.
Obě mají své výhody a zákonitě i svoje slabiny.
Ale jedno je jisté – čím dál víc mě láká větší míra osobní svobody. Nejen v tom, co dělám, ale i jak, kdy a odkud to dělám.
Nakonec o finální výsledek by mělo jít oběma stranám především a ne jakou formou vznikl.
Nebo ne? No, možná ne tak úplně vždy 😊

Tahle úvaha mě nakonec přivedla k zajímavé myšlence...
Co kdybychom měli všichni možnost stát se "zaměstnanci v podnikatelském režimu"?
Co kdyby každý z nás přešel na volnou nohu?

Neberte tento článek jako výzvu nebo nějaký "recept". Spíš jako takové mentální cvičení, které nám možná něco napoví o systému, ve kterém žijeme.

Zaměstnanec vs. OSVČ – dvě tváře jedné práce

Zaměstnanecký poměr nabízí relativní jistotu, pevnou mzdu, dovolenou, nemocenskou, benefity, prostě určitou strukturu a zázemí.
Jenže ta jistota má i svou daň – menší volnost a méně prostoru rozhodovat sám, čekání na schválení, limitovaný prostor pro vlastní rozhodování.

Naopak být OSVČ znamená svobodu volby, možnost optimalizovat (i daně), organizovat si práci podle sebe.
Ale zároveň nést všechna rizika sám.

Nemocenská? Jen když si ji dobrovolně platíš.
Důchod? Záleží, kolik a jak odvádíš.
Chceš nový pracovní nástroj? Pořídíš si ho za své.

Zjednodušeně řečeno, nikdo tě nespasí, nestará se o tebe. Ale taky tě nikdo ani nebrzdí. Je to prostě na tobě.

Model "všichni jako OSVČ" – utopie, nebo noční můra?

Zamysleme se nad tím, co by to udělalo s každodenním fungováním:

• Vybavení a pomůcky?
  Nečekáš na centrální výměnu počítače. Když tě brzdí, koupíš si nový. Protože jsi placený za výkon, ne za přítomnost.
• Práce z domova?
  Nepotřebuješ výjimku. Prostě pracuješ, odkud to dává smysl (samozřejmě za předpokladu, že to daná pozice vůbec technicky umožňuje)
• Nemoc?
  Pokud můžeš pracovat, zůstaneš doma, změníš jen přpadně formu práce. Pokud ne, musíš být připravený na výpadek příjmů. Je to tvoje zodpovědnost.
• Cesta do práce?
  Je to náklad. Můžeš si ho dát do výdajů. Pokud se to nevyplatí, hledáš jiného "partnera" nebo jiný způsob dopravy.
• Nejsem spokojený?
  Nikdo mi ráno nedrží pistoli u hlavy, že musím jít. Nedomluvím se? Jdu jinam. Svobodně. S vědomím následků (ano, toto je prakticky stejné i u zaměstnaneckého poměru).

Je to jednoduché? Ne.
Je to fér? V určitém smyslu ano, protože je to systém postavený na osobní zodpovědnosti a férové výměně: Odměna za to, co uděláš, ne za to, že jsi někde byl.

A co stát? Kdo by na něj vydělával?

Dnešní daňový systém stojí z velké části na zaměstnancích a jejich zaměstnavatelích. Model OSVČ je mnohem "štíhlejší". A často také optimalizovaný.
Pokud by celý stát přešel do tohoto režimu, systém financování by rychle narazil na dno.
Důchody? Zdravotnictví? Školství? Na to by se peníze hledaly těžko, pokud by se celý model zásadně nezměnil.

A tak tu vzniká první zásadní otázka:
Unesli bychom tu míru svobody, ale zároveň i zodpovědnosti nejen za sebe, ale i za celek?

Moje osobní vize: podnikatelský režim jako smysluplná dohoda

Kdybych měl možnost vykonávat svou práci jako OSVČ, pravděpodobně bych do toho šel.
Za podmínky, že by mi to samozřejmě dávalo finanční smysl, ale také, že by ta změna přinesla větší důvěru, flexibilitu a určitou "dospělost" ve vztahu obou stran.

Neříkám, že je to univerzální řešení pro každého. Ale možná bychom si tím modelem mohli něco připomenout:

• že zodpovědnost nemusí být strašák, ale příležitost.
• že důvěra je lepší než kontrola.
• že efektivita roste, když lidi nejsou tlačeni do škatulek.

A že nejlepší smlouvy jsou ty, které ctí svobodu obou stran a přitom nezapomínají na základní férovost.

A co vztahy v práci?

Kdybychom všichni fungovali jako OSVČ, asi by se trochu proměnilo i to, jak mezi sebou v práci mluvíme a jak se k sobě chováme.

Možná by ubylo řečí typu: "Zase jdeš tak brzo?" nebo "To máš už třetí dovolenou?"
Nikdo by se už nezajímal, kolik hodin kdo proseděl u počítače, šlo by prostě o výsledek.
Ne o to, jestli jsi seděl v kanclu od devíti do pěti, ale jestli je hotovo to, co být má.

Možná by lidi víc řešili, jak spolu mluvíme, jak se domlouváme, ne jestli jsme si navzájem "odmakali osm hodin".
Tím, že by každý měl vlastní zodpovědnost, by možná odpadla i část zbytečných napětí.

Ale ono by to samozřejmě nebylo jen růžové.

Spousta lidí má práci spojenou i s tím, že tam má "své lidi", že patří do týmu.
A tohle by mohlo časem mizet.
Když jsi na volné noze, spíše se na ostatní díváš jako na "partnery v projektu" a ne jako na kolegy, se kterými si dáš po práci pivo.

Možná by zmizelo to dobré kamarádství, ale taky by zmizelo to zbytečné špiclování.

Otázka je, co z toho by nám víc chybělo.
A možná i tohle stojí za zamyšlení.

====

Vím, že tohle celé je jen teoretická úvaha.
Vím, že realita je mnohem složitější.

Ale i tak mám chuť se zeptat:
Byli bychom jako společnost zralejší, kdybychom si víc věcí museli řídit sami a nebylo by tolik odvolávání se na "ONI"?
A nebo bychom pod tíhou svobody rychle zatoužili po návratu "do teplého kancelářského chlívku"?

Nevím. Ale přemýšlet o tom mi přijde důležité (a vlastně i docela zábavné), zvlášť, když je to jen možnost a ne povinnost. Co vám?