Co je vlastně podstatou lidského bytí? A co z ní dnes zbylo?

Publikováno: 29.07.2025

Co když být neznamená mít víc, ale chtít míň?
Zkouším se zamyslet nad tím, co dnes považujeme za smysl života a proč se místo radosti z bytí často topíme v tlaku na výkon, srovnávání a vlastnění. Přidávám i pár osobních zkušeností, které mě k tomu vedly.

Co znamená být?

Tuhle otázku si kladli filozofové, básníci i obyčejní lidé napříč dějinami. Dnes si ji klademe možná méně, nebo spíš jinak. Protože než si ji stihneme položit, přebije ji jiná:
Co všechno musím ještě stihnout? Kolik toho mám? A jak vypadám v očích ostatních?

Podstata lidského bytí jako by se dnes scvrkla na to, co všechno jsme schopni vyprodukovat, vydělat a vlastnit.
Jenže byla tohle vždycky hlavní lidská motivace? A co to vlastně dělá s naším prožíváním, když se bytí zamění za výkon?

Dříve šlo hlavně o přežití. A přesto lidé dokázali víc být

Když se podíváme do historie, zjistíme, že lidské bytí se odjakživa pohybovalo mezi dvěma póly – přežitím a smyslem.
V těžkých dobách (a těch bylo po větší část dějin dost) byl hlavní motor života prostý - najít jídlo, přístřeší, přečkat zimu.
A přesto v těchto podmínkách vznikala náboženství, filozofie i umění.
Lidé (asi) chtěli chápat, proč tu jsou a snažili se podle toho žít.

Staří Řekové mluvili o eudaimonii.
Naplněném životě, který není založený na majetku, ale na ctnosti a rovnováze.
Křesťanství nabízelo duchovní smysl života ve službě druhým.
Osvícenství zase vkládalo smysl do rozumu a svobody.
A existencialisté tvrdili, že smysl není daný, ale musíme si ho najít sami, skrze rozhodnutí, odpovědnost a odvahu být autentickým.

Jinými slovy řečeno, bytí mělo různé podoby, ale nikdy nešlo jen o to, co člověk má. Šlo o to, kým se stává.

Dnešek? Honička za "víc". A strach, že nestačíme

Dnešní společnost je jiná. Ne proto, že bychom přestali hledat smysl, ale protože jsme se naučili ho zaměňovat za výkony. Žijeme v době, kdy se všechno měří.
Kolik toho vyděláš. Kolik toho zvládneš. Jak vypadáš. Co všechno máš. Kolik lajků jsi nasbíral na sociálních sítích, kolik máš sledujících, kolik máš škol a certifikátů.
Často jsme hnáni k tomu, abychom byli víc, ale tím se, trochu paradoxně, stáváme méně sebou samotnými.

Známé rčení "mít znamená být" už dnes není jen filozofická provokace. Je to tvrdá realita.
A nejde jen o materiální věci.
Dnes je výkon i to, kolik čteš knih, jak se vzděláváš, jak "dobře" relaxuješ, jak zdravě jíš, jak skvěle se staráš o děti. I volný čas se proměnil v další měřitelnou a porovnavatelnou hodnotu.

Ale když všechno přepočítáme na úspěch a efektivitu, kam se vytratí naše "samotné bytí"?

A co čas s našimi dětmi?

Jedna věc mě v tom všem obzvlášť pálí. Čas, který (ne)trávíme s našimi dětmi.

Pozoruji, jak výplň jejich volného času stále častěji tvoří kroužky, organizované aktivity a různé "správné" rozvojové programy.
Děláme jim taxikáře, jedeme ve stejném shonu jako v práci, jen místo schůzí a porad máme keramiku, angličtinu a sportovní kroužek.
Ze školky rovnou na první kroužek, pak na druhý, domů dojíždíme večer, všichni unavení, ve stresu. Ještě rychle dodělat úkoly na další den, večeři, vyčistit zuby, spát.

A ptám se, proč to celé?
Protože dítě se přece musí rozvíjet, že?
Ale co když právě to nejdůležitější z dětství jim uniká? Tak jednoduchá, levná, ale o to víc potřebná věc - být s námi?

Často si říkáme: "To si užijeme o víkendu."
Jenže tohle je pro mě ta typická "fráze víkend".
Všechno se má zvládnout o víkendu.
Odpočinek, zážitek, úklid, nákupy, výlet, čas s dětmi, návštěva příbuzných.
Dva dny, které mají zachránit celý náš životní rytmus.
Ale místo klidu přichází jen další stres. Jen v jiném balení. V balení nutnosti, protože kdy jindy, když ne o víkendu.
Točíme se tak trochu v kruhu, nezdá se vám?

Tak co kdybychom to zkusili jinak?

Práce: Musím pořád růst?

Často slýchám větu: "Zůstávat na jedné pozici? V jedné firmě? To je dneska jistá kariérní smrt."

Přiznám se, dřív jsem si to nemyslel. Ale když to slyšíš znovu a znovu, z médií, od kolegů, z profilů na LinkedInu, začneš o tom pochybovat.
Začneš mít pocit, že když se nikam neposouváš, vlastně stagnuješ. A když stagnuješ, asi něco děláš špatně.

Ale je to tak?
Není někdy to "zůstávání" vědomou volbou? Nemělo by být spíše bráno jako určitá stabilita a ne selhání?
Možná bychom se měli ptát míň: "Kam ještě stoupat?" A častěji: "Cítím se tady v pořádku? Vyhovuje mi to tak, jak to je?"

Vztahy: Nestačí jen být spolu?

Ve vztazích se dnes jako by čeká výkon. Plánujeme výlety, cvičíme spolu, zveřejňujeme hezké momenty.
A pak sledujeme, jak "oni" cestují, renovují, vaří, běhají a vypadá to, že jsou šťastní a produktivní zároveň.

A my? My často jen dorovnáváme. Aby to navenek vypadalo, že taky žijeme ten "správný život".
Ale kde je v tom to skutečné "být spolu"? Kde je klid, obyčejné mlčení, obyčejnost společného žití?

Bydlení: Víc věcí, víc starostí?

"Nemáš dům? Tak to máš teda ještě co dělat."
"Ještě nemáš vlastní byt? Bez toho to nejde!"
"Chatu taky nemáte? Tak alespoň zahradu, ne? Už kvůli dětem přece."

A my posloucháme, porovnáváme a začneme mít pocit, že vlastně pořád něco chybí.
Jenže čím víc máme, tím víc se musíme starat. A tím méně máme prostoru pro sebe. Pro sebe navzájem.
A někdy se místo svobody stáváme správci (a otroci) svého majetku.

Tělo a duše: Nejsi bio? Tak to je špatně!

Dnes, jako by nebylo v pořádku prostě jen být. Je potřeba cvičit, otužovat se, jíst správně, investovat do sebe.
Jinak "ztrácíš hodnotu".

A pak jsou tu ještě jiné paradoxy.
Třeba kouření...
Téměř společensky zakázané.
Kuřák je automaticky odepsán jako někdo, kdo se o sebe nestará.
Ale alkohol? Ten je prakticky oslavován. "Večer. Konečně chvilka s milovaným Prossecem."
To je v pořádku?

Já si přitom myslím, že alkoholismus, zvlášť u žen, je dnes možná větší problém než cigarety.
A neříkám to jako obhajobu kuřáků. Sice sám jsem kuřák, ale klasické cigarety jako takové mi také vadí, respektive jejich smrad.
Kouřím, ale ručně balený kvalitní tabák a i ten mi leckdy vadí, jen mám slabou vůli přestat.
Ale nemůžu se ubránit dojmu, že tu funguje zvláštní dvojí metr.

Například u lékaře:
"Kouříte?" – "Ano." – "To byste neměl."
"Pijete?" – "Ne." – "Ale pivo byste si dát měl, to je dobré na ledviny."
"Kávu pijete?" - "Ano." - "No ta vám taky barví zuby. A čaj černý, tak ten taky."

A já se musím jen smát.

Co by se stalo, kdybychom se prostě zastavili?

Možná bychom zjistili, že být neznamená pořád něco dokazovat.
Že i když se nic neděje, může se odehrávat to nejdůležitější. Uvnitř nás samotných.
Že nejde o to, co všechno stihneme. Ale jak to prožijeme.

A možná bychom si dovolili prostě být. Bez přívlastků a podmínek. Bez očekávání.
Nebyla by to přeci jen ta lepší podstata bytí?