Publikováno: 23.07.2025
O slušnosti, která už možná není úplně samozřejmá, ale pořád má smysl.
Nevím, jestli jste si toho taky všimli, ale mně poslední dobou přijde, že se nějak vytrácí taková ta obyčejná slušnost. Přijít někam, pozdravit, poděkovat, nebo třeba jen kývnout hlavou jako určité gesto uznání nebo úcty.
Jako by to pomalu přestávalo být normální. A přitom je to tak jednoduché.
Denně potkávám lidi, kteří vejdou do obchodu a ani nezamumlají "dobrý den".
U pokladny zaplatí, vezmou si tašku a odejdou. Žádné "děkuji", žádný oční kontakt, žádné "nashledanou".
Možná si říkají, proč bych jako měl děkovat, když si za to platím?
Ale pro mě je to prostě jedna ze základních slušností. Ne vůči systému, ale vůči konkrétnímu člověku na druhé straně.
Třeba když vystupuji z vlaku, automaticky pozdravím průvodčí (když tedy stojí u dveří samozřejmě).
Možná to zní jako samozřejmost, ale podle reakcí to vypadá, že už to úplně běžné není.
Snažím se na ně i usmát, když se ozve ono klasické "kontrola jízdenek prosím". Protože si říkám, že oni za ten den potkají desítky, možná i stovky lidí. A ne všichni jsou milí. Spíš naopak.
Kolik jim jich asi odsekne, kolik z nich bude protivných nebo otrávených, že je vůbec někdo ruší?
Tak si říkám, že možná si pak ta paní nebo pán v uniformě večer vzpomene a řekne si sám pro sebe "Aspoň jeden normální se dneska našel."
A nebo taky ne. Kdo ví. Ale za ten úsměv mi to stojí.
Stejně tak zdravím i v MHD, když vystupuji předními dveřmi u řidiče.
Prostě řeknu "nashledanou".
Jednak protože se třeba opravdu ještě někdy potkáme a i kdyby ne, je to pro mě výraz respektu.
Ti lidé sedí za volantem denně hodiny, často ve stresu, často s plným autobusem cestujících. Práce s lidmi není jednoduchá.
A i tady si někdy všimnu toho zvláštního pohledu, takového lehkého udivení, jako by si říkali:
"Co to bylo? On mě fakt pozdravil?"
A já si v tu chvíli zase říkám: "Proč by to mělo být něco divného? Vždyť být slušný, pozdravit, popřát pěkný den, to přece není žádná zvláštnost. Nebo alespoň by (podle mě) neměla být."
Podobné je to třeba i ve firemní jídelně.
Paní, které tam vydávají jídlo, vždycky pozdravím a pokud to jen trochu jde, připojím i úsměv, nebo malý vtípek, co se váže k momentální situaci.
A víš co? Vypozoroval jsem, že to je docela silný "měnič hry".
Najednou si mě pamatují. Usmějí se zpátky. Občas i ony samy něco vtipného prohodí.
A celé to má jeden zajímavý efekt - nejen že jim třeba trochu zpříjemním pracovní den, ale hlavně i sobě.
Protože už se za ty roky, co se sebou žiju (smích), docela dobře znám a vím, že když si hned ráno nechám sednout za krk špatnou náladu, tak si ji často táhnu s sebou až do večera. A to nechci. To asi nikdo nechceme.
Ale zároveň nechci, aby to celé vyznělo jako výzva k neustálé pozitivnosti za každou cenu. To zase ne. Jsou chvíle, kdy narazím na tzv. "hranou laskavost".
Znáte to určitě taky – úsměv od ucha k uchu, přehnaná vstřícnost, ale tam někde hluboko v očích, takové to "prázdno".
Nebo ještě hůř – vnitřní pohrdání, které jen maskuje nazkoušená role "vždy příjemného člověka".
Tohle osobně nesnáším. Radši ať je někdo protivný, než aby mi hrál tohle divadlo.
Upřímnost je pro mě důležitější.
Když cítím, že je ta laskavost jen naučená role, raději mlčím. Neoplácím, nevybuchuju. Teď už ne.
Dřív jsem uměl taky vypustit ze skříně pěkného čerta, když mě někdo "lehce postrčil", ale dnes už vím, že to nikam nevede.
Tak si jen řeknu: "OK, tudy cesta nevede" a odejdu, nebo se snažím to prostě pustit z hlavy.
Ne vždycky se mi to podaří, to zase budu upřímný. Nejsem samozřejmě ideální. Ale snažím se. A to je podle mě to hlavní.
A jak to máte vy?
Snažíte se pracovat se slušností co to jde, nebo tomu necháváte volný průběh?
A nebo si prostě jen tak "jste" ve svém světě a co se děje kolem, je vám prakticky jedno?
Ano, možná jsem jen přehnaně vnímavý ke svému okolí. To je možné.
A možná to jen všechno "moc hrotím" a zamýšlím se nad blbostmi.
Netvrdím že ne.
Ale i kdyby, tak jeden pozdrav navíc ještě nikdy nikoho nezabil. A mně už párkrát udělal o dost lepší den.