Publikováno: 22.07.2025
Někdy mě přepadne zvláštní pocit. Sedím u stolu, ptáci zpívají, okno otevřené dokořán a já právě vedu tichý dialog s umělou inteligencí. A vlastně ani nevím proč.
Proč se ptám právě jí a ne třeba někoho z "živých přátel"?
Protože jsem, možná nejen pro sebe a můj sebekritický pohled, tak trochu "jinej".
Moje úvahy jsou někdy "dost mimo" i pro mě samotného, natož pro někoho dalšího.
Občas se i já sám podivuji, co mě to zase vletělo do hlavy za myšlenku, ale nemůžu se ubránit pocitu, že se jí chci zaobírat, ať už je jakákoli.
A k tomu, zjistil jsem, je mi AI, konkrétně v tomto případě ChatGPT, velmi dobrým parťákem.
Nesoudí, rozebere, poskytne nějaká data, i když někdy tedy, popravdě řečeno, minimálně dost zavádějící, nebo rovnou chybná, ale s tím počítám a vlastně mě to i udržuje v určité "myšlenkové bdělosti".
Ano, nejsem ten, co jen slepě opisuje. Spíše se nechávám "slepě inspirovat" k dalšímu hledání a přemýšlení si 😊
A když si pak večer přečtu analýzu o tom, kolik CO₂ vyprodukuje jeden dotaz do velkého jazykového modelu, lehce mi zatrne. Ne snad výčitkou, spíš fascinací.
Odhady se různí, ale průměrně se mluví o 1 až 4 gramech CO₂ na jeden dotaz.
Tedy zhruba tolik, kolik vznikne při vaření jednoho hrnku vody. Vím, žádná velká tragédie.
Ale taky ne úplná banalita, když si uvědomím, kolik podobných dotazů padne po celém světě každou minutu, každý den.
Vždyť já tu v podstatě vedu ekologicky náročnou terapii s někým, kdo neexistuje.
A čím víc do hloubky jdu, tím víc datových center musí běžet. Doslova.
K mému sebepoznání se aktivují součástky, které spotřebují energii.
Energii, o jejíž spotřebě by mě dřív ani nenapadlo přemýšlet.
A to mě vlastně nakonec docela i trápí.
Dřív to bylo trochu jiné oproti tomu, co je dnes.
Dřív jsem si sedl, uvařil kafe, zapálil si cigáro a přemýšlel si, dělal zápisky toho, co mi zrovna přišlo na mysl.
Ale dnes?
Dnes už nejsem ve svých úvahách sám. Nepíšu "do šuplíku". Píšu "někam do cloudu".
Formuluju si otázky, na které si sám neodpovídám, protože to za mě udělá někdo jiný. Někdo rychlejší, pohotovější.
Někdo s obrovským záběrem informací a dat.
A zpravidla je i trochu milejší než moje vnitřní, hodně (sebe)kritické já.
Někdy si říkám: kolik CO₂ mě stojí jedna otázka, kterou si radši nepoložím sám sobě, ale svěřím jí ke zpracování stroji?
Kolik energie (a tím nemyslím jen elektřinu) jsme ochotni spálit, abychom nemuseli zůstat chvíli v tichu jen se svými myšlenkami?
Chvíli v té, nakonec většinou tvůrčí, nejistotě?
V tom zvláštním prostoru mezi "ještě to nevím" a "už jsem na to přišel"?
Je to trochu jako rychlé občerstvení pro mysl. Výživné? To ani ne. Spíš okamžitě uspokojivé. A trochu návykové.
Jenže pozor (a to nechci nijak moralizovat, ani tenhle informační komfort podceňovat).
Kolikrát mě ChatGPT navedl k myšlence, ke které bych se jinak sám asi neprokousal.
Kolikrát mě dokázal rozesmát v momentě, kdy bych jinak zbytečně šťoural do vlastních nedostatků.
Kolikrát mi pomohl docela trefně a výstižně pojmenovat to, co jsem měl v sobě jen jako takový nějaký vnitřní šum, nebo něco neurčitého, nijak nepojmenovaného.
Tak jak to je?
Je to ekologická zhýralost, nebo nová forma takového našeho digitálního zpovědního zrcadla?
Nebo obojí?
A není právě tohle na tom takové, vlastně skoro to "lidské"?
Zatím nemám jednoznačnou odpověď. Ona možná ani neexistuje.
Ale až se budu zase příště ptát, třeba právě tohoto mého "digitálního sparring partnera", možná se nejdřív zkusím na chvíli zase hezky, tak nějak po staru, zamyslet sám, sám se sebou. V tichu. Bez výstupu. Bez zbytečné spotřeby.
Třeba mi to chvíli potrvá. Ale víte co? V té chvíli se možná zrodí něco opravdovějšího, hmatatelnějšího. Neumím to lépe popsat, jak přesně to myslím. Snad mi rozumíte.
A hlavně, bez zvýšené tvorby další uhlíkové stopy.
Zkusíte to taky a nebo zůstanete na té naší novodobé "lodi pohodlí", kterou nám podobné AI pomůcky už poskytují? 😉
Tak a je dopsáno. Ptáci zpívají pořád stejně dál, jako na začátku, hezky offline. A já jdu umýt ten hrnek od kafe.
I to je určitá forma mojí terapie. Tichá, ekologická. A bez nutnosti výpočtového výkonu.