aneb proč „něco chtít“ ještě neznamená, že to potřebuju
Publikováno: 22.6.2025
Neumím si koupit věc jen proto, že „je hezká“ nebo „to dělají všichni“. Před každým nákupem mi v hlavě naskočí malý výpočet. Kolik mi to dá? Kolik mi to vezme? A často je výsledek úplně jiný, než říká reklama.
Občas si říkám, že jsem asi moc přemýšlivý. Zatímco ostatní se rozhodují během dvou kliknutí a jedné reklamy, já mám v hlavě takovou malou rozhodovací tabulku.
Někdy se tedy i já dokážu rozhodnout jen tak nějak "srdcem", ale většinou si spíš připadám jako člověk z jiné planety.
Ale nemůžu si pomoct.
Jednoduše řečeno, neumím si něco koupit „jen tak“, protože se mi to líbí nebo protože to mají ostatní.
Potřebuju vědět, že to má smysl. Že mi přinese něco víc, než jen momentální uspokojení z nákupu. A pokud ne? Tak to prostě nechci.
Telefon za 25 tisíc? OK. Ale pak se ptám:
Když odpověď zní ano – není co řešit. Koupím.
Když odpověď zní ne – není co řešit. Nekoupím.
A je klid.
Jenom chtít něco, to není důvod.
Tím správným důvodem pro koupi je, že mi to něco přinese. Pokud ne, tak spíš než víc peněz potřebuju míň chtění.
Marketing nám často říká, že když si něco koupíme, něco tím získáme: klid, status, přijetí, respekt. Ale to je iluze.
Realita je většinou trochu jiná, samozřejmě záleží na způsobu a úhlu pohledu.
Když si koupím něco, co nepotřebuju, tak tím získám hlavně starost, výdaj a další věc, o kterou se musím starat.
A to mi za to většinou nestojí.
Nemyslím si, že reklama je zlo. Naopak, obdivuju, jak chytře a účinně může fungovat.
Ale právě proto si myslím, že naše jediná obrana je přemýšlení.
Zastavit se. Nedělat impulzivní rozhodnutí. Nenechat se zahltit emocemi.
Přemýšlení není zdržování. Je to mnohdy úleva, určení osobního směru kudy chceme jít.
Když něco promyslím, mám jasno. Nejsem v zajetí „co kdyby“. Nemusím pak řešit zbytečný nákup, který mi jen tak nějak pořád "visí v hlavě" a nic, mimo dodatečných starostí a dalších nákladů, mi nepřináší.
Žijeme ve světě, kde všechno volá o pozornost.
Ale každá věc, kterou vlastním, ke mně tak trochu mluví. Chce můj čas. Moji péči. Moji pozornost.
A já už pak většinou nemám tolik energie a času, abych to všechno obsloužil a pak mě to spíš vysiluje a stresuje. Moje pozornost se musí zaměřovat na něco, co mi spíše bere, než že by dávalo.
A to je špatně. Teda podle mě to tak je, vy to můžete mít jinak samozřejmě.
Možná vás naopak naplňuje starat se o vlastní věci a mít o nich neustálý přehled.
Mě ne. Já si myslím, že jsou důležitější a přínosnější věci na světě, než se starat o věci, které mi přinášejí spíše starost než radost.
Dnes proto vybírám pečlivěji. A míň.
Ne protože bych si nemohl něco dovolit. Ale protože si víc vážím klidu, než lesku věcí, které "zrovna letí".
Nechci říct, že člověk nemá mít nic. Ani, že musí žít jako asketa.
Jen věřím, že když přemýšlím dřív, než vlastním, žije se mi líp.
A někdy si radši nekoupím vůbec nic, jen abych měl klid.
A to je někdy ta nejlepší investice. Nejen do mě osobně, ale i do mého nejbližšího okolí, mé rodiny.