Proč ochotně platíme za to, že děláme reklamu značkám, místo abychom byli značkou sami?
Krátké zamyšlení o logách, spotřebě a revoltě v mé hlavě.
Publikováno: 21.6.2025
Občas se člověk jen tak rozhlédne a nestačí se divit. Uprostřed nákupního centra, v tramvaji, na dětském hřišti.
Kamkoli se podíváte, jsou všude loga.
A ne že by byla nenápadná. Naopak. Čím větší, tím lepší.
Jako kdybychom se stali chodícími billboardy. Dobrovolně, s úsměvem a bez nároku na honorář.
A tak mě napadá:
Proč je vlastně tak důležité, aby bylo na první pohled vidět, co jsme si koupili?
A proč radši nevyžadujeme pravý opak?
Když si koupíte tričko s obřím logem za dvě tisícovky, zaplatíte za látku, střih, práci... a taky za to logo.
Jenže právě to logo pak dělá reklamu značce, ne vám.
Nemyslíte?
"Označkované" věci by měly být levnější než ty bez loga, protože děláte firmě službu.
V ideálním světě by to fungovalo třeba takhle:
"Chcete triko s logem? Super, bude o třicet procent levnější."
"Chcete ho bez nápisu? Chápu, bude tedy za plnou cenu."
Ale my žijeme ve světě, kde se za logo připlácí. A ještě jsme na to hrdí.
Nepřijde vám to divné co s námi ty desetiletí marketingových masáží v praxi udělaly? Jak dokázaly změnit naše myšlení, náš postoj?
Hodně často se ani nedíváme, jestli produkt té konkrétní značky má pro nás opravdu technickou výhodu, stačí nám to logo. To rozhoduje, jestli koupíme nebo ne. Je to sociální status, určité zařazení do konkrétní skupiny.
A to vnímám jako hodně špatné.
Tahle úvaha ve mně zraje už dlouho. A čím víc o tom přemýšlím, tím víc cítím potřebu říct větu, kterou bysme asi měli říct všichni - Já jsem značka! Jediný originál na světě!
Ne moje triko, ne moje boty. Já sám. Moje myšlenky, hodnoty, vztahy. Proč bych měl nechat mluvit za sebe nějaký nápis?
Značky v nás vyvolávají iluzi, že když nosím Nike, jsem sportovní. Když mám Ralpha, jsem distingovaný. Když si koupím Supreme, patřím mezi ty, co „ví“.
Ale copak tohle všechno nejde vyjádřit i jinak? Vlastním stylem, beze slov? Nebo aspoň bez nápisů?
Když jsem si kdysi koupil motorku, jedna z prvních věcí, co jsem udělal, bylo, že jsem sundal plastovou cedulku s logem firmy u které jsem jí koupil z držáku na SPZku.
To samé, když jsem si pořizoval skútr.
Nechápu, proč bych měl po městě vozit reklamu na prodejce, od kterého jsem koupil stroj za plnou cenu.
Nenechal jsem si ho přece půjčit. Nedostal jsem slevu za to, že jezdím s jejich jménem na zádech.
Koupil jsem si produkt a ne spolupráci.
A tohle je pro mě docela zásadní rozdíl.
Jasně, značka může být zárukou kvality, servisu, stylu. To všechno beru. Ale proč k tomu všemu musí být navíc nápis přes celá prsa? Je to o stylu? Nebo spíš o marketingu?
Kdybych kupoval třeba auto a šlo by to, koupil bych si auto bez loga. Ne z arogance. Ale z přesvědčení. Chci jezdit v autě, ne dělat reklamu automobilce.
Ano, až takhle divnej já jsem 😊
Když to vezmu ad absurdum (a vlastně je divný, že nám to přijde jako absurdní), byl bych úplně v pohodě s modelem, kde má člověk na výběr:
Kdyby takhle svět fungoval, možná bych měl víc pochopení pro obří loga na oblečení. Ale dnes?
Dnes prostě platíme za to, že "můžeme" značky nosit.
Jako kdybychom se báli, že bez loga nejsme vidět. Že bez nápisu nejsme dostateční, nejsme tak nějak "úplní".
Co kdybychom to otočili? Co kdybychom si občas řekli:
Já jsem ta značka
Ne moje bunda, ne moje tenisky. Já.
A až se vás příště někdo zeptá, co to máte za styl, za značku nebo odkud máte tu věc, usmějte se a řekněte:
„Tohle? To jsem já.“