(aneb úleva, která přišla, když jsem trochu pustil věci z ruky)
Publikováno: 19.06.2025
Už dlouho ve mně zraje myšlenka, která jde proti tomu, co se nám, prakticky od dětství podsouvá jako ideál - "VLASTNIT". "MÍT SVOJE".
A s postupem marketingového a reklamního "umění" je do nás víc a víc pumpováno, že "Nemáš = Nejsi".
Ať už jde o dům, auto nebo oblíbený hrnek na kafe – mít něco "svého" má být známkou stability, dospělosti a jistoty.
A "čím víc vlastníš, tím víc přeci jsi".
Jednoduchá matematika.
Jenže... opravdu to tak je?
Čím dál víc si uvědomuju, že mně osobně vlastnictví často víc svazovalo než osvobozovalo. A že svoboda možná není v tom, kolik toho mám, ale v tom, jak málo toho musím "vlastnit".
A toto moje vnímání se snažím praktikovat.
Někdy to jde jednodušeji, někdy to přeci jen víc drhne. Nic na světě není ideální no.
Když si to tak uvědomím, tak jsem vlastně, až na posledních 9 let, celý svůj dospělý život bydlel v pronájmu.
Bylo to pro mě (nás) naprosto normální.
Bydleli jsme prostě tam, kde to šlo – podle toho, co se naskytlo a co jsme tehdy s mojí ženou zvládli zaplatit.
Do toho jedno dítě. Pak druhé. A fungovali jsme. Relativně skromně, ale tak nějak, na poměry ze kterých jsme vzešli samozřejmě, normálně.
Postupně jsme prošli třemi byty. Jejich kvalita rostla, stejně jako naše schopnost se postarat.
A víte co? Nikdy jsme neskončili na ulici, nikdy jsme nebyli bez domova. Žili jsme. A relativně, myslím si, i dobře.
Samozřejmě, že jsme měli tehdy také sen. Takový ten klasický, co má spousta z nás, kteří jsme vyrostli na sídlištích - Mít vlastní domeček.
Zatravněná plocha, dvě křesílka, my dva, jak si v nich pijeme kafe a hledíme do zeleně. Děti si běhají po zahradě, klid. Teplo domova. Sousedé, kteří se zdraví přes plot.
Taková ta reklama na život, kterou zná každý z paneláku, kdo někdy šel pěšky kolem upravených vesnických domků.
Jenže každý, kdo opravdu nějaký takový domek měl, nejspíše ví, že realita není zpravidla ten katalogový obrázek. Ale spíš série povinností, plánování, závazků a někdy větších, někdy menších, stresů.
Vichřice? „Vydrží střecha?“
Prší pátý den v kuse? „Snad zase nebude voda ve sklepě.“
Odešel kotel nebo bojler? "Kdo to opraví? Kdy bude mít čas? Kolik to zase bude stát?"
A hlavně - Kdo to všechno zařídí? No přece já. Protože je to "moje".
Ano, taky jsem to dřív neviděl. Taky jsem koukal na "klid na vsi“ jako na ideální protiklad k hlučnému paneláku.
Jenže pak jsem zjistil, že ten panelákový hluk je "zadarmo", ale ten "venkovský klid" stojí hromadu energie, času a peněz. A někdy i zdraví.
A hlavně, že ne každý má sen "žít a zemřít v montérkách".
Dnes jsme na prahu naší další společné velké změny.
V nejbližší době se chystáme opustit náš starý dům a míříme do bytu. Do pronájmu bytu. Menší prostor. Nájem.
Pro někoho krok zpět. Pro mě (snad) úleva.
Nemusím přemýšlet, co se rozbije. Nemusím se děsit nečekaných výdajů. Nemusím být otrokem domu.
A jo, chápu, že tohle není pro každého. Ale mně to, doufám, přinese větší klid, více času na to věnovat se věcem, ze kterých cítím větší užitek a jsou pro mě osobně mnohem důležitější a naplňující.
Zkusím se vrátit v čase a po dlouhé době si znovu vyzkoušet, jaké to je žít v prostoru, který jen používám. Ne v prostoru, který musím vlastnit.
Sám jsem zvědavý, co to semnou, potažmo s celou rodinou, bude dělat.
Podobně jsem to měl i s druhým autem.
Víc svobody, protože přece "vlastnictví auta je důkazem svobody pohybu ne"? Na papíře ano. Ale reálně je to jen další starost. Další pojistka, další servis, další věc na parkování, kterou člověk musí řešit.
Když jsem se ho zbavil, ulevilo se mi.
Jasně, jezdím teď víc veřejnou dopravou. Někdy je to zdlouhavé. Někdy protivné.
Ale neváže mě to tolik, jako vlastnictví dalšího vozu.
Neřeším to. A to je někdy víc než pohodlí.
A zároveň je to, minimálně pro mě osobně v tuto chvíli, určitá forma "psychoterapie" (o tom se rozepíšu třeba někdy příště).
Možná mě to všechno učí jedno: nemusím všechno vlastnit, abych se cítil víc v klidu.
Bydlení je pro mě dnes, tak jak to momentálně cítím, spíš služba než majetek.
Platím za to, že mám kde být. A když se něco pokazí, nejsem to já, kdo shání řemeslníka.
Ano, je to „jen půjčené“. Ale taky snadněji opustitelné.
Když se něco změní – práce, finance, život – můžu odejít, přestěhovat se, přizpůsobit se aktuálním potřebám a možnostem. A právě tahle přizpůsobivost mi dnes dává větší jistotu (a naději) než "cihly na hypotéku".
Vlastní bydlení je pojistka na stáří – říká se.
Možná.
Ale nikdo neví, jaká bude budoucnost fondů oprav, energií, státní podpory, atd.
Nikdo dnes neví, jaká bude situace za pár měsíců, natož třeba za 15 let.
Kdo z nás by před třemi lety čekal, jak blízko od našich domovů bude probíhat válka?
Možná se za dvacet let nebude řešit vlastnictví vůbec. Možná bude mít hodnotu něco úplně jiného. Třeba schopnost se "rychle přizpůsobit".
Ano, možná jsem jen zaslepený svojí myšlenkou a tvrdě narazím. Ale možná taky ne. A dokud cítím určitou formu klidu, kterou mi to přináší, nebudu se jí pouštět. Ono to nakonec nějak dopadne.
Vždycky to nějak dopadlo 😊
A když bude nejhůř? Jsou to jen věci. A ty se dají, oproti jinému, vždy koupit znovu.