aneb zpověď člověka, který se někdy těžko snáší – i sám sebou
Publikováno: 18.05.2025
Nevím vlastně ani přesně, proč tenhle text píšu. Možná kvůli sobě. Možná kvůli těm, kteří se se mnou někdy pokusili žít, pracovat, sdílet cokoliv a nebylo to pro ně jednoduché.
A možná i pro ty, kteří se v tom třeba poznají – a na chvíli si řeknou „nejsem v tom sám“.
Nečekejte výčitky. Ani sebelítost. Spíš pokus o upřímnost. O inventuru vlastností, které mi komplikují život – mně i těm, kteří to se mnou zkouší vydržet.
Nikdo to neudělá tak dobře jako já. Vím, že to zní arogantně – a taky vím, že to není pravda. Jenže takhle to cítím.
A výsledkem je, že se stresuju, kontroluju ostatní, hledám chyby tam, kde už by je nikdo jiný nejspíše ani nehledal.
Když pracuju na nějakém projektu, analyzuju ho do posledního šroubku. Promýšlím, ladím, upravuju... a ztrácím přitom to prvotní nadšení, kvůli kterému celý nápad vůbec vznikl.
Často to ani nespustím. Protože to (pro mě) není dost dokonalé. I když vím, že dokonalé to nebude nikdy. A že jiní spouští daleko horší věci – a funguje jim to.
Když mě něco nadchne, potřebuju to sdílet. Mluvím o tom, přemýšlím nahlas, tahám to do všech rozhovorů. Ostatní tím ale často zahlcuju. Ne každý chce slyšet moje interní výzkumy, teorie nebo myšlenkové experimenty.
A přitom mi ani nejde o to, aby mi někdo přitakal. Možná spíše právě naopak. Mám rád, když mě někdo zarazí, odporuje, přináší jiný úhel pohledu.
Jenže než se k tomu dostaneme, musí přežít můj výlev. A to chce trpělivost.
Kdysi jsem se přetvařoval. Poslouchal jsem rozhovory, které mě nezajímaly, předstíral zájem, abych nikoho neurazil. Ale přišlo mi to neupřímné. A já nerad lžu když to opravdu není "nutné".
Tak jsem si řekl dost. Začal jsem říkat „NE“. Jenže ono to bolí – ne mě, ale ty druhé. Lidé nejsou zvyklí slyšet nezájem natvrdo. A já si tak často připadám jako ten špatný. I když ve skutečnosti jen nechci hrát divadlo.
Když si něco vezmu do hlavy, prostě se snažím "to dát".
Třeba minulý rok jsem si řekl, že vyměním dojíždění autem za kolo. I když prší. I když se mi v pět ráno fakt nechce. Jenže já to slíbil – sobě.
Najezdil jsem za ten rok několik tisíc kilometrů a pak, když jsem to jeden den nedodržel, byl jsem zklamaný sám ze sebe a trápil se tím, že jsem sám sebe zklamal.
Pro tento rok jsem si dal pro změnu třeba (mimo další) výzvu, že místo auta budu používat veřejnou dopravu. Beru to jako určitou formu "psychoterapie" pro sebe a svoji léty vypěstovanou, takovou malou, ale přeci jen získanou, "sociální fobii".
Někdy to bolí, někdy je to zbytečně složité, ale snažím se vytrvat, protože přece "jsem si to slíbil".
A někdy se tím vlastně v podstatě i trápím. Ale ustoupit nemohu, protože bych přece "zklamal sám sebe" a to prostě nejde.
Ale kdyby to bylo jen "o mě", tak to by ještě šlo.
Jenže já podobnou "tvrdohlavost" (nebo možná spíše zarputilost?) čekám i od ostatních.
A to už problém je. Vím, že nejsme stejní. Ale občas to v tom zápalu zapomenu.
A pak je zaděláno na nepříjemnosti.
Když se mi něco nedaří, jsem jak malý kluk. Vzteklý, sprostý, někdy až hodně teatrální. Hážu věcmi, nadávám. A pak mě to přejde.
Někdy se sám sobě směju co jsem to zase předváděl. Ale mezitím jsem už zvládl otrávit okolí – a často i sebe.
Na druhou stranu – ten vztek je obvykle jen začátek. Po něm následuje klid a snaha úkol dokončit.
Někdy se tohle kolečko opakuje i několikrát. Jako by bez výbuchu nešlo začít znovu.
A myslím tím většinou jako "fakt upřímný". Bez obalu. Bez ohledu na to, jestli to druhý chce slyšet.
Dnes máme upřímnost zařazenou v katalogu v oddělení pozitivních vlastností. Ale jen do chvíle, než ji někdo použije. Pak to bolí. Protože jsme si odvykli slyšet věci tak, jak jsou (nebo jak je z nás cítí ti druzí). A upřímnost, která není zabalená v bavlnce, se najednou stává hrozbou.
S hádkami jsem vyrostl. Ne v negativním slova smyslu – spíše naopak - doma se hodně diskutovalo. A otec mi, co si pamatuji, málokdy "dovolil odejít" z diskuze, dokud jsem si neobhájil (nebo se o to alespoň hodně nesnažil) svůj názor. To mě vycvičilo. A taky vlastně asi i v určitém slova smyslu poznamenalo.
Dnes hádku nevnímám jako boj, ale jako cestu. Cestu k porozumění, k poznání druhého. Nechci vyhrát za každou cenu. Chci dojít k výsledku. Ale chápu, že pro druhé je to únavné. Protože já z hádky neodcházím. Vrtám se v tom, dokud to jde. A někdy i když to nejde.
Koupit něco jen tak? Katastrofa.
Týdny, (někdy i měsíce) rešerší, analýz, tabulek, zvažování pro a proti.
Okolí to vysává. Já to potřebuju.
A někdy to skončí tím, že nekoupím nic. Jenže mně se paradoxně uleví. Protože jsem si to prošel. Došel jsem k poznání. I když vlastně nakonec k žádnému výsledku.
Takhle funguju skoro se vším. Rozum vítězí nad pocitem. A já přitom vím, že by mi občas prospělo koupit si něco jen proto, že to chci. Ne protože to dává smysl. Jen tak. Pro radost.
Ale zapomněl jsem se už radovat. A tím netrpím jen já, ale i moje okolí.
Někdy mám pocit, že moje hlava je přetopený kotel, který nejde vypnout. Přemýšlím pořád. O všem. I o věcech, které se mě vůbec netýkají. Jako bych měl potřebu chápat, zkoumat, analyzovat svět kolem sebe – i když to znamená jen utrpení navíc.
Někdy narazím na smutné téma, zprávu, problém někoho jiného – a v hlavě se mi rozjede vnitřní kolotoč, ze kterého neumím vystoupit. Emočně mě to semele. Přenáším to na ostatní, ztrácím energii, náladu, klid. Přitom vím, že to ničemu nepomáhá. Ani mně. Ani těm druhým.
Mozek mi říká „nedělej to“, ale já stejně jdu a ponořím se do toho znovu. Často úplně zbytečně. A i když si to uvědomuju, neumím s tím přestat. A vlastně tím zbytečně ubližuju nejen sobě, ale i lidem kolem.
Všechno. Všude. Vždy. Plány, zálohy, kontrolní mechanismy. A ano, občas to připomíná posedlost. Jsem tím unavený. Ale neumím to pustit.
Říkám si, že bych měl povolit, důvěřovat, dýchat. Ale realita je jiná. A ti, co jsou kolem mě, to znají velmi dobře.
Pro mě má slovo váhu. Když něco slíbím, snažím se za každou cenu dodržet. I kdyby to mělo bolet. A stejně tak očekávám, že když někdo něco slíbil mně, bude to platit.
Jenže svět tak často nefunguje. A já pak nesu zklamání, které vlastně nemá být moje. Ale beru ho na sebe. A zase je tu ten vzorec – trápím se já, a spolu se mnou i moje okolí.
Závěr? Žít se mnou není snadné. Ani pro mě samotného. To mi věřte.
Myslím, že každý z nás má svoje „složitosti“. A tohle jsou ty moje. Někdy je přijímám s nadhledem. Jindy s nimi bojuju. Ale nejdůležitější asi je, že o nich vím. Protože když víme, kde je problém, můžeme s ním alespoň něco zkusit dělat.
A pokud jste to dočetli až sem – děkuju. Možná jste si jen poklepali na čelo. Možná jste se v něčem poznali. A možná vás to jen pobavilo. I to mi vlastně stačí.