„Dáváme miliardy!“ – řekli a sáhli do naší peněženky

Publikováno: 17.05.2025

Politici často vystupují jako štědří dárci veřejných prostředků. Jenže peníze, které rozdávají, nejsou jejich. Jsou naše. A někdy se s nimi zachází tak, jako by to bylo jedno.

Z peněz občanů, se v médiích stává dar ministra

Politiku se snažím prakticky vůbec cíleně nesledovat, ale občas i ke mně doběhnou nějaké střípky z politických postojů nebo projevů.
A čím dál tím více se mi při vstřebávání těchto střípků hozených politiky opakovaně dere na mysl stejná otázka:
Oni tomu opravdu věří? Opravdu si myslí, že když vystoupí před kamerou a řeknou „dáváme 10 miliard na podporu XY“, tak jim zatleskáme za štědrost, jako kdyby to šlo z jejich kapsy?

Píšu tenhle článek ne jako odborník na veřejnou správu, ale jako běžný občan.
Jako člověk, který pracuje, odvádí daně, a snaží se žít normální život.
A právě z téhle perspektivy mě některé věci v projevech politiků neustále zaráží – a někdy upřímně štvou.

Když politik dává, nedává své – dává naše

Každý z nás, kdo pracuje, tvoří hodnoty. Ať už jsme řemeslníci, zaměstnanci, podnikatelé nebo živnostníci, výsledkem naší práce je nejen produkt nebo služba, ale i podíl na společném rozpočtu.
Daně nejsou dar – jsou součást společenské smlouvy. Platíme je, aby stát fungoval. A politici – jako správci – rozhodují, jak s těmi prostředky naloží.

Jenže ve veřejném prostoru to tak často nevypadá.
Když se schválí nějaká dotace, investice nebo podpora, politici o tom mluví jako o vlastním daru.
„Uvolnili jsme 500 milionů...“, „Rozhodli jsme se pomoci...“, „Dáváme rekordní částku...“

Ale oni nic nedávají.
Rozhodují o prostředcích, které jsme jim svěřili. A to je velký rozdíl.

Když mluví, mluví vždy „za nás“ – i když nechtěně

Druhá věc, která mě trápí, je jazyk. Ten věčný balicí papír na obsah.
Všechna rozhodnutí se prezentují jako „v zájmu občanů“.
Každý krok je „pro jejich dobro“, „kvůli bezpečnosti“, „pro zajištění komfortu“.
A přitom reálné dopady na běžné lidi bývají dost často úplně opačné.

Zvyšování daní je „nezbytná konsolidace“.
Škrty ve zdravotnictví jsou „optimalizace“.
Omezení občanských svobod je „prevence“.
Často mám pocit, že ten jazyk je tak pokroucený, že už vlastně neznamená vůbec nic.

A opět – nabízí se otázka: opravdu tomu věří?
Jsou tak odtržení, že nevidí rozdíl mezi tiskovou konferencí a realitou běžného života?

Z politika se stává někdo jiný. A často horší

Třetí věc, která mě nepřestává fascinovat – a zároveň děsit – je změna lidí, kteří vstoupí do politiky.
Často to začíná dobře: komunální úroveň, ideály, ochota něco zlepšit. Jenže čím výš postupují, tím častěji nastupují manýry.
Přesvědčení o vlastní výjimečnosti. Neschopnost připustit chybu. Ztráta kontaktu s realitou.
Působí jako někdo, kdo už roky neplatil nákup, nejel MHD a nemluvil s nikým, kdo není ve funkci.

Člověk sleduje rozhovory a ptá se: Je to ještě veřejný zástupce, nebo už jen figurína přesvědčená, že svět se točí kolem ní?

Dá se to změnit? Nebo jsme odsouzení k cynismu?

Nechci psát jen jako kritik. Věřím, že politika jako veřejná služba má smysl. Že správci rozpočtu můžou být pokorní, pravdiví a upřímní. Ale cesta k tomu vede jen přes tlak veřejnosti, otevřenost a schopnost říkat věci pravými jmény.

Možná bychom měli začít u slov. Přestat používat fráze typu „vláda dává“.
Připomínat, že se jedná o peníze občanů, spravované dočasnými zástupci.
A být nároční – nejen na jejich výsledky, ale i na způsob, jak o nich mluví.

Závěr? Méně PR, víc pravdy

Nečekám zázraky. Ale čím déle mlčíme, tím víc si politici zvyknou, že „dávání“ je marketing a že realita běžného života je jen kulisa.
A já bych si přál, aby se do politiky vracelo to, co tam má být od začátku: služba. Ne pódiová show.